Aktuálně publikovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2724/25 vnáší jasno do situací, kdy o kontakt s dítětem usiluje osoba, která s ním není v příbuzenském vztahu, ale v jeho životě hrála zásadní roli. Soud zde zdůraznil, že pokud obecné soudy takové návrhy zamítají bez hlubšího zkoumání, porušují zákonná kritéria stanovená v § 927 občanského zákoníku. Klíčem k rozhodování totiž není jen formální záznam v rodném listě, ale posloupnost konkrétních kroků, které musí každý soudce povinně následovat.
Celý proces musí podle Ústavního soudu začít důkladným zkoumáním toho, zda je navrhovatel osobou dítěti společensky blízkou a zda mezi nimi skutečně existuje citový vztah. To je základní předpoklad, bez kterého nelze pokračovat dál. Teprve v momentě, kdy soud dospěje k jednoznačnému závěru, že mezi dítětem a nepříbuznou osobou takové pouto existuje, může přistoupit k dalšímu kroku: posouzení, zda by úplná absence tohoto styku znamenala pro nezletilého újmu. Právě hrozba psychické či citové újmy je oním pomyslným mostem, který umožňuje právo na styk přiznat i někomu, kdo nepatří do biologické rodiny.
Samotná existence vztahu a riziko újmy však samy o sobě automaticky neznamenají, že soud styk nařídí. Finální rozhodnutí musí vždy odpovídat nejlepšímu zájmu dítěte. V této fázi je nezbytné, aby soudy posuzovaly situaci v celkovém kontextu. Musí vzít v úvahu vztahy dítěte se všemi ostatními příbuznými i dalšími blízkými osobami a velmi citlivě zhodnotit, zda by úprava styku nevyvolala v rodině takové napětí nebo vyhrocené vztahy, které by dítěti v konečném důsledku více uškodily, než pomohly. Ústavní soud tímto nálezem vzkazuje, že ochrana dětského světa vyžaduje citlivý individuální přístup, nikoliv jen strohé uplatňování paragrafů.
Zdroj informací: www.usoud.cz