Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou dávky pěstounské péče – příspěvku na úhradu potřeb dítěte podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí. V předmětné věci šlo o to, zda zaměstnání českých pěstounů v jiném členském státě Evropské unie je důvodem, proč neaplikovat vnitrostátní právní úpravu v zákoně o sociálně-právní ochraně dětí, nepřiznat pěstounovi příspěvek na úhradu potřeb dítěte a odkázat žadatele na systém sociálního zabezpečení ve státě výkonu zaměstnání, bez ohledu na to, zda mu v něm taková dávka náleží, či nikoliv.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ads 236/2023-34 nevyžaduje Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, aby jen proto, že pěstoun je příhraničním pracovníkem zaměstnaným v jiném členském státě Evropské unie, byl nezletilému nezaopatřenému dítěti svěřenému do jeho péče odepřen nárok na dávku pěstounské péče – příspěvek na úhradu potřeb dítěte podle § 47f zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění účinném od 1. 1. 2013, není-li současně zjištěno, že toto dítě či jeho rodinný příslušník v jiném členském státě Evropské unie pobírá obdobnou dávku.
Zdroj informací: sbirka.nssoud.cz